Jan Bartoš patří k nejvýraznějším představitelům mladé generace pianistů. Poslední žák legendárního klavíristy Ivana Moravce vyniká nejen bravurní technickou virtuozitou, ale také svým komplexním interpretačním přístupem. Pro každou skladbu hledá ten „správný“, odpovídající výraz, bez ohledu na obecné metodiky a principy. Od kritiky se mu tak již dostalo přívlastků jako „jeden z nejlepších evropských klavíristů“ či „citlivý a rafinovaný interpret“ a jeho mentor, žijící legenda Alfred Brendel, ho považuje za jednoho ze svých nejpůsobivějších mladých kolegů s „hlubokým přemýšlivým muzikantstvím“. Debutoval ve 14 letech ve Dvořákově síni Rudolfina s PKF pod vedením Jiřího Bělohlávka, jenž také vedl Českou filharmonii doprovázející Bartoše na jeho supraphonském debutu, CD s Mozartovými klavírními koncerty vydaném v srpnu 2017. A shodou okolností hrál s Bělohlávkem i na jeho posledním koncertě v Poličce v červnu 2017; společně s PKF – Prague Philharmonia provedli Dvojkoncert Bohuslava Martinů.

Jan Bartoš začal hrát na klavír v 5 letech, studia na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením a na pražské HAMU (profesoři Martin Ballý a Miroslav Langer) proložil zahraniční zkušeností v Amsterdamu, kde studoval u Marcela Baudeta. Vedle Ivana Moravce, jenž vedl jeho doktorské studium, Bartoše ovlivnili také pedagogové na Manhattan School of Music v New Yorku a na University of Cincinnati (Zenon Fishbein a James Tocco) či Leon Fleisher a Boris Berman v rámci soukromých konzultací. V USA se také intenzivně věnoval komorní hudbě pod vedením Roberta Manna (Juilliard String Quartet) a Lawrence Duttona (Emerson String Quartet). 

Je vítězem mnoha zahraničních soutěží (např. newyorské Peter S. Reed Award, Rotary Musikförderpreis v Norimberku či Concertino Praga) a koncertoval v mnoha evropských zemích, v Asii i v USA. Vystupoval s proslulými orchestry, namátkou s Českou filharmonií, PKF – Prague Philharmonia, Manhattan Philharmonia či Siam Sinfonietta. Spolupracoval s řadou skvělých dirigentů, vedle Jiřího Bělohlávka třeba s Kennethem Kieslerem, A. Sebastianem Weiserem, Ondrejem Lenárdem nebo Tomášem Hanusem. Získal též řadu prestižních ocenění a stipendií, ale vlastně se těmito úspěchy chlubí nerad, protože „umění nelze měřit.“

Vedle svých uměleckých aktivit se věnuje též dramaturgii festivalu a institutu Prague Music Performance, jenž před sedmi lety založil a jenž novátorsky kombinuje koncerty s mistrovskými kurzy a přednáškami. Díky festivalu už Prahu navštívila celá řada skvělých hudebníků a osobností, a to bez ohledu na žánry. Jan Bartoš zve nejen hvězdy klasiky, ale třeba i industriálu; „důležitý je totiž obsah a intenzita, žánry a škatulky jsou banální“.