Hybatelé rezonance
klavírní recitály 2018 / 2019
12. 11. 2018
TOMÁŠ KAČO
Od rozladěného, polorozbitého pianina v Novém Jičíně ke klavírnímu křídlu ve vyprodané newyorské Carnegie Hall, ze samouka mezi nejlepší jazzové studenty na prestižní americké Berklee College v Bostonu… Cesta Tomáše Kača, klavíristy vybaveného talentem od přírody a nezměrnou pílí, ale také skladatele, zpěváka a aranžéra, je úžasným příběhem splněných životních snů. Své sólové recitály staví především na improvizaci, s níž rozehrává do neopakovatelných hudebních končin svůj jedinečný styl založený na fúzi klasiky, jazzu a tradiční romské hudby.
Tomáš Kačo, čtvrtý z dvanácti sourozenců, začal na klavír hrát v pěti letech, učil se ovšem zcela intuitivně a zákonitosti hry musel pochopit sám. K notám, stupnicím a technice se dostal ve dvanácti letech v hudebce. Zpětně počáteční svobodu v hraní i technice hodnotí pozitivně: „To, že jsem začínal improvizací a hraním podle sluchu, byla jedna z mých největších výhod, co se hudebního vnímání týče.“ Následovala studia na Janáčkově konzervatoři v Ostravě pod vedením renomovaného profesora Pavla Motlocha, jehož Tomáš Kačo považuje i za svého osobního mentora. K jeho stěžejním učitelům na pražské AMU patřil především profesor Ivo Kahánek. Peněžní výhru v soutěži mladých skladatelů pak „utratil“ za svou americkou šanci – za přijímací zkoušky na bostonskou hudební školu v Berklee, již dokončil už pod dvou letech studia v roce 2017, a za oceánem zůstal.
Díky otevřenému prostředí jedné z nejlepších světových škol soudobé hudby mohl začít vnímat svůj romský původ jako zajímavou odlišnost a přednost, což se promítlo i do programu jeho recitálu v Carnegie Hall v únoru letošního roku. V programu s podtitulem Gypsy Soul představil vlastní skladby a úpravy děl Johanna Sebastiana Bacha a Fryderyka Chopina, tedy hudbu, která není ani romská, ani česká, ani klasická, ani jazzová – „každý z posluchačů si z toho může vzít, co chce“.
Tomáš Kačo odehrál řadu recitálů v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Belgii, Izraeli, ve Washingtonu či Los Angeles. Má za sebou dlouhodobou spolupráci s Idou Kelarovou, s níž v roce 2010 vydal album Romská balada, spolupracuje s řadou českých symfonických orchestrů, pro něž píše aranže a připravuje na dálku též projekt s Ondřejem Brzobohatým. Otevřeně říká, že ve Spojených státech není jen za sebe – svou pověstnou „zaťatostí do hudby“ chce být příkladem pro ostatní romské děti. Byť je jeho cílem primárně hudba sama o sobě, neomezující se nikdy na jeden žánr či styl, věří, že se nakonec může stát i možnou účinnou zbraní proti rasismu a pomáhat v hledání společných cest mezi majoritou a minoritou. Aplaudující Carnegie Hall je však jen jednou z variant životních snů – k těm dalším patří autorské album a jednoho dne třeba cena Grammy.
